Plastiky jako fenomén dnešní doby: Kde je hranice mezi přirozenou touhou po kráse a posedlostí?

Plastickou operaci může člověku doporučit dokonce i psycholog. Na druhou stranu by měl ale chirurg předem poznat, kdy je lepší klienta odmítnout a raději ho neoperovat... O plastických operacích a jejich oblibě mnohdy hraničící s posedlostí vlastním zevnějškem jsme si povídali s plastickým chirurgem Pavlem Horynou.

Mohou být plastické operace pro člověka nebezpečné?

Plastické operace s sebou samozřejmě nesou určité riziko, ostatně jako jakákoli jiná operace. Hlavní rozdíl mezi obvyklým chirurgickým zákrokem a tímto je ovšem důvod k jeho vykonání. Běžný chirurgický zákrok podstupuje nemocný člověk, který si přeje uzdravení, a tak zpravidla více respektuje vše kolem léčby – možnou bolest, omezení v pooperační době... Většinou lépe pochopí i komplikace, které mohou nastat. Oproti tomu se pro plastickou operaci rozhodují zdraví lidé, kteří si od zákroku slibují v podstatě duševní uspokojení – odstranění kosmetické vady a zvýšení kvality života. Takoví klienti proto obecně očekávají snažší průběh operace, žádné komplikace a výsledek chtějí vidět nejlépe hned.

Jak organismus snáší časté operační zásahy?

Jak už jsem řekl, člověk, který si žádá estetickou operaci, by měl operační výkon podstupovat v přijatelném fyzickém i psychickém zdraví. Před operací je proto vždy řádně vyšetřen, čímž minimalizujeme rizika a případné komplikace. Dále hodně záleží na tom, jestli se jedná o zákrok prováděný v lokální nebo celkové anestezii a svou roli hraje i délka operačního výkonu. Obecně se dá ale říct, že zdravý a na zákrok dobře připravený člověk vše snáší dobře.

horyna

„Obecně se dá říct, že zdravý a na zákrok dobře připravený člověk snáší operaci dobře.“

Kde je hranice mezi touhou lépe vypadat a závislostí?

Plastická operace není jen o tom být krásnější. Lidem hodně pomáhá také po psychické stránce, proto zákrok kolikrát doporučí i sám psycholog. Klient je operován tehdy, pokud má potřebu estetické úpravy na svém zevnějšku a chirurg je schopen jeho představu o proměně technicky realizovat. Zdůrazňuji, že klient má představu a chirurg by měl vědět, zda-li je schopen ji realizovat. Mimo jiné i proto zákroku vždy předchází konzultace operatéra s klientem, která se skládá z vyšetření a vysvětlení různých možností řešení, jejich důsledků či případných komplikací.

Na opačné straně je pak tzv. dysmorfofobie. Jedná se o psychickou poruchu, která se vyznačuje přesvědčením jedince o tom, že některá z částí jeho těla je nedokonalá a vyžaduje úpravu. Jedinec je však se svým tělem nebo s jeho částí nespokojený neustále, a to i po jakékoli úpravě či zdokonalení. Jde o jakousi posedlost fyzickým vzhledem, která může být v mnoha případech velmi nebezpečná a její léčba je obtížná. Plastický chirurg by měl na konzultaci zákroku poznat, zda-li klient touto poruchou netrpí. Nicméně během jedné konzultace to bývá těžké. Může se proto stát, že tuto poruchu klienta lékař rozpozná až po vykonání operace.

Mohou s sebou nést opakované plastické operace následky?

Trvalé následky mohou být fyzického rázu. Například se jedná o pooperační deformace nosu či prsou, jizvy a újmy psychického rázu, které mohou v krajním případě vést až k depresím nebo dokonce k sebevraždě.

„Je na soudnosti plastických chirurgů odmítat klienty s nereálným očekáváním. Stejně jako si klient vybírá operatéra, operatér si může vybírat klienty a rozhodnout se některé raději neoperovat.“

Můžou plastiky třeba po deseti nebo patnácti letech vizáži člověka naopak uškodit?

Stávat by se to nemělo. Je to o soudnosti plastických chirurgů, kteří by se neměli snažit naplnit nereálná přání svých klientů. Mohlo by to vést k bizarním výsledkům a zjevům. Stejně jako má klient právo vybrat si svého operatéra, má operatér možnost vybírat si klienty a některé případně odmítnout a neoperovat je. Myslím si, že v Česku naštěstí není k vidění moc bizarních výsledků a zjevů, což je dáno právě soudností, ale i uměním a rozumem plastických chirurgů u nás.

Uvědomují si lidé, kteří podstupují plastické operace, co se svým tělem vlastně dělají?

Pokud trpí výše uvedenou dysmofickou poruchou, tak ne. Udává se však, že tím trpí pouze 1–2% populace a kolem 6% všech klientů, kteří se rozhodnou podstoupit plastickou operaci. Léčba této poruchy patří psychologům a psychiatrům, ale našim hlavním pravidlem je člověka s touto poruchou neoperovat. Pokud poruchu včas bohužel neobjevíme, bude takto postižený klient stále nespokojený, bude po nás vyžadovat další a další zákroky a stane se pro nás noční můrou.
 

 

 

 

 

 

 

 

Novinky