„Na prázdnotu si ordinuji léčbu přírodou a kulturou!“

Zajímá vás, jak tráví volný čas naše hlavní korektivní dermatoložka Markéta Majerová? Co ji baví, čím si takzvaně dobíjí baterky a na jaký zákrok či ošetření by ženám doporučila si ušetřit? Přečtěte si upřímný, místy velmi veselý a vyloženě žensky laděný rozhovor ;-)

Jako lékařka se musíte udržovat v dobré fyzické kondici. Daří se vám dělat si na to čas?

Ano, cvičím, protože kdybych necvičila, tak se nehnu – a u toho lůžka s pacientem se přece jen potřebuji různě kroutit. Kdysi jsem hrála hodně golf, milovala jsem to. Jenže mě teď trápí plotýnka a ty rotační pohyby si už nemůžu dovolit. Začala jsem proto cvičit jógu, ale už i v józe cítím nějaké své limity, takže jsem přidala ještě cvičení Zdravá záda a pilates. Čas si na to tedy najdu, ale čistě proto, že musím. V rámci úspory času jsem si ale musela udělat určitou psychohygienu a sama pro sebe si v hlavě vyselektovat, co je důležité a co ne.

A co jste to odstranila?

Takové to domýšlení. Co si o mně ten druhý myslí nebo co mi chtěl něčím asi říct – a domýšlet se, že tohle třeba mělo něco znamenat. Už se tím odmítám zabývat a říkám si – buď se na to rovnou zeptej, anebo se na to vyprdni.

Bez čeho se Markéta neobjede...

• IPHONE Usnadnil mi život. Vyřídím si korespondenci v tramvaji, vše dohledám za běhu na internetu a s hudbou s ním i relaxuji.
• KULTURA Na koncerty a do divadla se snažím chodit každý týden.
• TĚLOVÝ PEELING Oblíbila jsem si cukrový peeling s citronovou trávou od české značky Ryor. 

Čemu ráda věnujete svůj čas?

Co mám ráda a co mě na stará kolena dobíjí, jsou procházky přírodou. Baví mě obdivovat lesní zeleň a šedou kůru buku… Asi to zní hrozně, ale mně to dělá dobře. A ještě mě nabíjí kultura, takže se snažím, abychom chodili do divadla nebo na koncerty aspoň jednou týdně, ­protože pak navzdory únavě cítím příval ­povznášející energie. Někdy to dost potře­buji, neboť když splním všechno, co mám – vyperu, nakoupím, posbírám chuchvalce prachu atd., tak se cítím prázdně. Uboze. Přitom bych si měla připadat jako údernice, ale já cítím jen prázdnotu a zmar. Chci sice pro rodinu, abychom měli uklizeno, ale nijak mě to nenakopne. Až jsem někdy zaskočena, když dodělám všechny tyhle resty, jaká prázdnota se ve mně rozhostí. Já jsem v tom fungování totiž schopná jet jako bagr, který sice strádá, ale furt jede. A tak jsem si mu­sela naordinovat něco, co to vyváží.

Vy jste si nepořídila hospodyni?

Ale pořídila. Chodí k nám jednou za 14 dní a udělá takový ten velký grunt. Mám totiž muže a dva syny a oni strašně hnojí. Drobí a trousí, a jelikož jsem jediná žena v domácnosti, tak ten sběr musím dělat já, protože ho jediná vidím. Ale pochopila jsem, že za to nemohu svého muže plísnit, protože on ani nepozná, že u nás uklízečka byla. Nepozná ten rozdíl, nevidí to. Ale musím říct, že jsem trošku zapojila i rodinu. Takže můj muž umí vyndat věci z myčky, pověsit prádlo a jakžtakž i udělá dítěti snídani nebo svačinu do školy. Sice zanechává stopy, ale nad to jsem se už povznesla. To byl velký posun, když jsem rodinu zapojila, ale k tomu musí člověk dospět. Je to o té energii, ta nás naučí. Ale prozradím vás můj nejlepší tip na úsporu času – já totiž už fůru let vůbec nežehlím. Takže se mi stalo, když jsem jednou potřebovala něco opravdu vyžehlit, že jsem ani nenašla žehličku. Úplně se nám ztratila a nedávno se ukázalo, že byla naposledy viděna, když s ní syn zažehloval něco na běžkách. 

Máte ještě nějakou takovou specialitu, na kterou jste pyšná?

U mladšího syna jsme s mužem pochopili, že jsme už opotřebovaný materiál. Nebyli jsme už tak hraví, a tak jsme měli slečny studentky, které si s malým vystřihovaly vojáčky nebo s ním pobývaly v bunkru, ze kterého jsme se my už nedokázali vysoukat, protože nás brala záda. Tím, že jsme si našli pro malého pomoc na cílené hraní, jsme pomohli sobě i jemu. A to samé jsme pak aplikovali i na učení. Tak třeba slečna mého staršího syna se s Matesem učí do školy a další synův spolužák ho zase učí angličtinu. Když jsem se s ním učila já, tak byl protivný. A já bych sice měla ještě tu energii na učení, ale už nemám energii překonávat ten jeho odpor. To, co byl opruz, jsme prostě předelegovali na někoho, kdo to zvládá. To se mi vážně osvědčilo. Vyplývá z toho ale také to, že je boží mít děti, když jste mladí, protože to tou energií utáhnete. Starší syn Jura se mi „přihodil“ na škole. Nebyl plánovaný a já vůbec nevěděla, co se mnou bude, ale s tím optimismem, energií a bezstarostností se to zvládlo. Jura s námi všechno ­dělal, všude s námi chodil, šlo ho „zastlat“, abych se mohla učit, a když jsme si o půlnoci otevřeli víno, ráno jsme zase fungovali... Já vlastně na tu „těžkou dobu“, kdy jsem ­neměla hotovou školu a v kapse ani floka, vzpomínám strašně ráda.

Na který zákrok ve vaše oboru byste jako odbornice ženám poradila si určitě ušetřit?

Na víčka. Ta se prostě musí udělat, když je to třeba. Můžete blbnout s výplněmi nebo botoxem na omlazení obličeje, jak chcete, ale pokud vám bude viset víčko, tak to omlazení nikdy nepřijde. Víčka jsou prostě základ. Do očí se díváme pořád.

foto: Ondřej Košík pro Ženu a život (2)